Infarkt „srdce Evropy“

Dnes je 1. leden státním svátkem, ale tehdy jásal v Čechách málokdo. Spíš jsme vznik České republiky vzali na vědomí jako poznanou nutnost, asi jako rozvod nefunkčního manželství. Rozpad státu proběhl neústavně, v rozporu se zákonem o referendu, který v roce 1991 schválily obě komory  Federálního shromáždění. Horší ale byly přízemní pohnutky tohoto státního rozvodu. Zvítězil sebestředný nacionalismus, zcela popírající Masarykovu ideu politického československého národa. Jeden politický národ totiž mohou tvořit i národy etnicky svébytné a jazykově odlišné. Je to vlastně i myšlenka B. Bolzana, pro něhož skutečné vlastenectví bylo patriotismem zemským, nikoliv jazykovým.  Příkladem budiž Švýcarsko, kde se hovoří (a jedná) čtyřmi rovnoprávnými jazyky. Toto všechno iniciátoři rozpadu Československa nepochopili. Možná ani nechtěli pochopit, položíme-li si Cicerovu otázku „cui bono?“

Geopolitika v. obyčejný život

Z geopolitického hlediska šlo o jednoznačnou, strategickou chybu, když se nevelké, ale mezinárodně respektované Československo rozpadlo na dva menší státečky. Díky tomu dnes sdílíme (aktuálně střeženou) hranici s přátelským, i když politicky nestabilním státem, který jakoby se nemohl úplně rozhodnout, kam má vlastně patřit.

Z pohledu obyčejných lidí obou národů to však bylo v dané chvíli rozumné řešení, které se potvrdilo po vstupu obou nástupnických států do Evropské unie a NATO. Evropa také ocenila způsob, jakým jsme se dokázali víceméně bezkonfliktně rozejít. Ve srovnání s krvavou občanskou válkou, která doprovázela rozpad Jugoslávie, to bylo naprosto výjimečné. Objektivně k tomu přispěl i fakt, že rozdělení neprovázel zásadní územní spor (kromě pár hektarů U Sabotů a na Kasárnách). Určitě to nebylo jen vysmívanou českou bohorovností, ale i našimi historickými zkušenostmi. Na to bychom měli být oprávněně hrdí, protože jsme dokázali něco, co bylo a je pro jiné národy nepředstavitelné.  Je to asi nevýznamnější příspěvek Čechů a Slováků ke způsobu řešení vnitřních konfliktů v nejnovějších dějinách Evropy.  Navíc si troufám tvrdit, že vztahy Čechů a Slováků jsou dnes mnohem lepší, než byly ve společném státě.

Státy vznikají a rozpadají se zpravidla pod tlakem vnějších okolností, zejména válek. Je proto otázka, jak budou hodnotit kolaps Československa – srdce Evropy, naši potomci, řekněme za sto let.

Stanislav Boloňský