Každodenní popravy vlastenců v Kobylisích

Hlavním popravištěm v Praze se stala Kobyliská střelnice.  Zde začala být likvidována intelektuální i ekonomická elita národa, vesměs bez řádného soudu. Např. 1. června byl v Kobylisích zastřelen spisovatel Vladislav Vančura, několik vysokoškolských profesorů, ministerských radů a ředitel banky Kooperativa.

3. června předal ředitel továrny ve Slaném „podezřelý“ (ve skutečnosti jen milostný), dopis kladenskému Gestapu, který se následně stal záminkou k vyhlazení Lidic.

4. června ráno zemřel v nemocnici na Bulovce Reinhard Heydrich. V té době už byli parašutisté ukryti v kryptě pravoslavného kostela v Resslově ulici.

Krutý osud Lidic a Ležáků

Za údajný (zcela smyšlený) podíl na atentátu bylo 10. června v Lidicích zastřeleno na dvoře Horákova statku 173 mužů a chlapců, ženy a děti byly transportovány do Kladna. Z 203 lidických žen se dožilo konce války 143. 82 lidických dětí bylo zavražděno, a to obzvlášť brutálním způsobem - vesměs ve speciálním nákladních vozech výfukovými plyny. Obec byla s německou důsledností vypálena a srovnána se zemí; včetně hřbitova a kostela, neopomenuli ani zasypat potok.

13. června napsal člen výsadku Out Distance Karel Čurda anonymní dopis četnické stanici v Benešově, kde udal své kamarády, atentátníky Gabčíka a Kubiše. Četníci dopis uschovali a věc dále „neřešili“. Strachem zlomený  Karel Čurda se pak 16. června osobně dostavil  na pražské Gestapo, aby v rámci tzv. „amnestie“ udal všechny své spolubojovníky a jejich spolupracovníky.  Jeho výpověď  umožnila rozkrýt celou odbojovou síť napojenou na parašutisty. Příštího dne bylo zatčeno více jak 80 osob, většinou šlo o celé rodiny. Mnozí byli po tvrdých výsleších ihned zavražděni, desítky  dalších statečných lidí, např. celé rodiny hledaných atentátníků, byli popraveni v osudný den 24. října v Mauthausenu, celkem šlo o 262 osob za jediný den.

Jsme Češi, nikdy se nevzdáme!

18. 6. 1942 ráno byli parašutisté ukrytí v kostele v Resslově ulici obklíčeni a po sedmihodinovém boji zde zahynuli, když poslední kulku si nechali pro sebe.  Na výzvu: „Vzdejte se, nic se vám nestane“, odpověděli: „Jsme Češi, nikdy se nevzdáme!“. Byli to Josef Gabčík, Jan Kubiš, Josef Valčík, Jan Hrubý, Jaroslav Švarc, Josef Bublík a velitel nadporučík Adolf Opálka.  Jejich mrtvoly na chodníku identifikoval Karel Čurda, po válce odsouzen k trestu smrti oběšením.

Následujícího dne byl zastřelen předseda protektorátní vlády generál Alois Eliáš, 30. června pak významná osobnost odboje, podplukovník Josef Mašín.  Za ukrývání vysílačky Libuše byla 22. června demonstrativně vypálena osada Ležáky, 33 dospělých osob bylo zastřeleno, 11 dětí skončilo v plynových komorách v Chelmnu.

„Sociální politika“ R. Heydricha

Fanatičtí nacisté sice Čechy opovrhovali, ale současně je využívali jako výkonnou pracovní sílu ve zbrojním průmyslu. Proto, jak se vyjádřil Heydrich, bylo třeba „jim dát nažrat“, aby zbrojní výroba pro wehrmacht jela na plné obrátky.  V daleko horší situaci byla židovská minorita, která byla v té době už zbavena veškerých občanských i přirozených lidských práv.  V Čechách žilo v té době asi 120 tisíc Židů (z nichž mnozí se ani k židovství nehlásili), genocidu přežila jen asi jedna desetina z nich.

Každodenní život ve stínu smrti

Jak vypadal obyčejný život v městečku Roztoky nad Vltavou nás stroze informují zápisy z jednání městské rady a osobní vzpomínky pamětníků.

Do zastupitelstva obce byli  dosazeni zástupci  místních Němců Dr. Nagy a Waldek, později ještě ing. Hoffmann.

Městská rada nevyhověla (ani nemohla vyhovět) žádosti majitele hotelu Maxmiliánka  pana Vobořila  o  zřízení  židovského  oddělení s odůvodněním, že není možné technicky zajistit, aby ani na chodbách nepřišli Židé do styku s Árijci! To bylo  konkrétní uplatňování tzv. norimberských zákonů v praxi. Současně vzala na vědomí požadavky zástupců německé strany v zastupitelstvu, které dobře ilustrují zvrácenost symbiózy „smyslu pro pořádek“ a rasové nenávisti.

1. veškeré úřední nápisy, razítka a názvy ulic musí být dvojjazyčné
2. vyhlásit zákaz podomního obchodu
3. obsah páchnoucích žump může být vylíván jen do předem vykopaných jam
4. přestupek p. Smrže proti nařízení o zatemnění oken musí být hlášen k potrestání
5. okamžitý zákaz veškerých tanečních zábav a rychlé jízdy nákladních aut v obci
6. provedení sbírky na Německý červený kříž
7. lavičky na veřejných prostranstvích musí být opatřeny bílými nápisy "jen pro árijce!"

Konečné řešení židovské otázky

Nešlo však jen o lavičky, užívání veřejných prostor a povinnost nosit na obleku žluté hvězdy s nápisem Jude. Židé byli vytlačeni na okraj společnosti, vyřazeni z normálního občanského i ekonomického života. Zvlášť šokující to bylo pro velmi bohaté Židy, kteří dosud patřili ke společenské elitě a jejichž způsob života nebyl ortodoxní ale sekulární a jejich rodným jazykem byla často němčina.   Byly jim zabaveny (arizovány) firmy, nemovitý i movitý majetek, nesměli vykonávat řadu lukrativních zaměstnání (např. lékařskou praxi, advokacii). V lepším případě mohli své vily hluboko pod cenou odprodat tzv. Vystěhovaleckému fondu. V Roztokách se toto opatření týkalo mnoha letních vil v Tichém údolí - čp. 105, 110, 112, 117, 119, 124, 125, 192, 144, 155 a další domy i v horních Roztokách.  Byly jim na minimum zredukovány potravinové lístky, neměli ani nárok na uhlí. Museli proto získávat palivo i potraviny s obrovským rizikem pokoutně, aby vůbec přežili.  Tím však tragický osud židovských rodin ještě nebyl naplněn.  Koncem roku 1941 přišly první transporty Židů do neznáma..., nejprve do polské Lodže a Minsku, kde byla zřízena židovská ghetta, posléze do Terezína a nakonec do vyhlazovacích táborů na území okupovaného Polska.

V této situaci, kdy už opravdu šlo do tuhého, starosta Bernášek zadává  zatemnění  oken  zasedací  síně radnice roztockému čalouníkovi se žlutou hvězdou na kabátu - panu Jajtelesovi! Byla to patrně jedna z jeho posledních zakázek v životě.

Domácí odboj v Roztokách a Žalově

Pod hladinou všedního života se i v Roztokách a Žalově formovaly, často neformálně, skupinky lidí, kteří nějakou formou bojovali proti tyranii okupační moci.

 V květnu roku 1942 byl vydán zatykač  na Josefa Pilaře (1912 - 1944), příslušníka komunistického odboje, který se skrýval již od března 1939 pod krycím jménem Josef Novák. Docházel též do domu J. Špice v Žalově (Zahradní čp. 1423), kde se scházel III. Ilegální ÚV KSČ pod vedením J. Moláka. Často též navštěvoval dělníky na stavbě železničního tunelu u Wilsonova nádraží v Praze. Jednou zde byl poznán a při pokusu o zatčení postřelil na Smíchově dva příslušníky Gestapa.  To získalo jeho stopu, koncem roku 1943 byl v Penzijním ústavu na Žižkově dopaden, odsouzen k smrti a v roce 1944 popraven. 

Kromě komunistického odboje fungovaly v Roztokách a Žalově též další odbojové skupiny, vesměs nezávisle na sobě. Kromě monitorování londýnského rozhlasu a získávání necenzurovaných zpráv ze zahraničního tisku, šířili jejich členové ilegální tiskoviny, shromažďovali zbraně pro připravované povstání, prováděli  menší sabotážní akce, ale zejména materiálně podporovali rodiny uvězněných spoluobčanů. Nebylo jich málo a často svou činností opravdu riskovali život. Například roztočtí strážníci  Rudolf Košťál, Jaroslav Melichar a Chmel varovali občany, na které přišlo udání a které měli přijít zatknout.  Byla zde aktivní skupina Sokolů kolem Arnošta Kobra,  roztocký lékař MUDr. Ladislav Tichý se svým synem, skupina zaměstnanců poštovního úřadu s poštmistrem Josefem Pelcem a Tomášem Jungwirthem. Významným účastníkem domácího odboje byl policejní důstojník (bývalý legionář) Jan Hejl, člen Obrany národa s kontakty na odbojovou skupinu na pražském Magistrátu, člen redakce ilegálního časopisu „V boj“.  Velmi aktivně pomáhal odboji i únětický kaplan, pozdější dlouholetý roztocký farář František Matějka a řada dalších. Ne všichni za tuto svou odvahu a obětavost sklidili po válce, a zejména po roce 1948, vděk a uznání.

Rok 1942 byl asi nejtěžším válečným rokem v Čechách.

Stanislav Boloňský