V nedávné době proběhl křest knihy pokračující v rádoby nekončícím  příběhu o Jiřím Kajínkovi. Zahlédl jsem tam i emeritního kriminálního radu, plk.JUDr. Miloslava Dočekala, takže se nabízí otázka, zda je tento mediálně slavný vězeň za mřížemi oprávněně.

„Neznám ten případ o moc podrobněji, než běžný občan, ale vím, že policie odvedla dobrou a velice náročnou práci, stejně jako následně soudní aparát a je jasné, že media měla o čem psát. Kajínek je pro mne recidivista, žádný obětní beránek, byl pravomocně odsouzen, všechny následné kontroly všech stupňů, pokud vím, žádné pochybení nezjistily, takže si na jeho jménu zase jen někdo brousí literární ostruhy. To je v pořádku, ale přiznám se, že glorifikace zločinu posledních let mi jako starému policajtovi žádnou radost nedělá. Nejsem rád, že  násilí stává jistou formou sociální komunikace. Proto jsou užitečná literární a filmová či televizní díla, kde je jasně definováno co je zlo a že má být potrestáno. Vím dobře kolik úsilí a kolik rizika musejí často policisté vynaložit, aby takového gaunera chytili, usvědčili, a jak je to frustrující, když jim ho třeba soudce pustí na svobodu. Ne že by nebylo na práci policie co zlepšovat, ale vždycky mne napadají slova Ferdinanda Peroutky o tom, že první věcí, které je národu třeba, je duchovní pořádek a uznání že zlo je zlem. Jde o to, aby měl národ jasné představ o tom, co je hanebné. Je to boj o duši národa.  A já myslím, že to neplatí jen o kauzách jako je ta Kajínkova. Přál bych stejnou publicitu například  zázračným chirurgům a jiným skvělým osobnostem. Tak vidíte, kam jsme se dostali od jedné knížky, kterou myslím ani neotevřu. Já totiž věřím v práci policie. A v to, že dobrých policistů je u nás většina. “

Drn-