Na prahu nového roku většinou bilancujeme rok předchozí a přemítáme nad tím, co nás čeká v novém roce. I když předěl letopočtu je hranicí jen administrativní, která v žádném případě neznamená i přelom doby, přeci jen máme tendenci si oddechnout, když můžeme za  pitomým rokem 2022 udělat tečku a snad doufat v lepší příští...

Začalo to skokovým nárůstem cen energií, které dosáhly zcela nevídané, historicky bezprecedentní  výše. Do toho inflace, jakou jsme nezažili 30 let, která značně zredukovala naše úspory a snížila životní standard. A vrchol všeho potom válka na Ukrajině - v měřítku, o němž jsme si mysleli, že náleží už jen do historie. To, co skutečně začalo jako podivná „speciální vojenská operace“, se vyvinulo v brutální válečný konflikt, se všemi hrůzami, o nichž jsme si mysleli, že skončily s 2. světovou válkou. Představa Kremlu, že Ukrajina to vzdá bez boje jako my v roce 1968, se ukázala jako zcela mylná. S ruskou agresí byla také spojena masivní migrační vlna, s níž jsme se museli vypořádat. A je třeba říci, že se to nám (a ovšem i Polákům, Slovákům a Rumunům)  podařilo se ctí.  Bohužel, válka zatím nekončí, a jak to celé dopadne je ve hvězdách.

Osobnosti, které změnily svět

V minulém roce nás také předešla „do věčných lovišť“ řada významných osobností z politického i kulturního života. Byl by to dlouhý článek, tak připomenu jen některé z nich.

V září zemřela královna Spojeného království  a britského Commonwealthu Alžběta II., nejdéle sloužící britská  panovnice v historii.  Pro některé z nás byla čítankovým synonymem monarchie, když nikoho jiného jsme si na britském trůnu nedovedli představit. Její život byl příkladem věrné služby své vlasti, a to bez ohledu na mnohé nepříznivé politické i soukromé okolnosti. Je to symbol oběti a dodržení slibu, který složila při svém nástupu na trůn.

V samém závěru roku odešel na věčnost i emeritní papež Benedikt XVI. Do církevních dějin se zapsal více jako elitní teolog (zprvu progresivní, posléze konzervativní) a dlouholetý prefekt pro nauku víry, než jako výjimečný papež.  Málo se ví, že v mladém věku se výrazně podílel na agendě II. vatikánského koncilu (1962-65), který měl pro církev naprosto zásadní význam. Jeho největším činem v čele církve bylo paradoxně to, že věren své racionální povaze univerzitního profesora a zdravé středoevropské skepsi, dokázal věcně zhodnotit své (ne)možnosti ovlivňovat spletitý chod vatikánské kurie, a ze svého papežského trůnu dobrovolně odstoupil.  To byl skutečně revoluční čin, který nikdo z jeho předchůdců za sedm století nedokázal. Posvátný úřad tím polidštil, aniž snížil jeho důstojnost. Myslím, že to ovlivní i jeho následovníky.

Třetí osobností, kterou chci zmínit, je v srpnu zemřelý Michail S. Gorbačov, poslední sovětský stranický vůdce a prezident. Je hlavně jeho zásluhou, že zkostnatělý komunistický režim v letech 1989-90 v celé střední Evropě padl. Tím, že připustil konání polosvobodných voleb v červnu 1989 v Polsku, že dal podnět k výměně východoněmeckého vůdce Honeckera v říjnu 1989 a dal zcela ruce pryč od revolučního pohybu v Československu, spustil lavinu, kterou už nešlo zastavit.  Přitom naši soudruzi v Moskvě marně žádali, aby jim dal souhlas s násilným potlačením občanských nepokojů. Sami k tomu neměli odvahu. Přikázal i stotisícové sovětské armádě dislokované v Československu, aby zůstala se svými tanky v kasárnách. Tím se starý režim zhroutil jako domeček z karet.  Můžeme vést učené debaty o skutečných či fiktivních  motivech jeho činů, ale ať už byly jakékoliv, vrátil nám de facto svobodu. Na to bychom neměli zapomenout.

Na konci roku pak zemřel i brazilský fotbalový král Pelé, snad nejlepší fotbalista minulého století. My, co jsme ho zažili ještě během jeho hráčské kariéry, nemůžeme zapomenout na jeho skvělou míčovou techniku a přehled na hřišti. Nebyl ani tak hráč, jako spíše tanečník s míčem. A na rozdíl od dnešních hvězd zůstal člověkem, byť byl ve své zemi uctíván jako bůh. To ostatně platí o všech čtyřech osobnostech, které jsem považoval za dobré připomenout.

Stanislav Boloňský