Účast ve volbách do krajských zastupitelstev a do Senátu bude zřejmě opět tragicky nízká. Částečně je to jistě tím, že tyto volby jsou považovány za „druhořadé“ ve srovnání s parlamentními ale i s obecními. Něco pravdy na tom je, ale to na naší občanské povinnosti podílet se svým hlasem na fungování a směřování státu, nic podstatného nemění. Problém je zřejmě někde jinde. Uvědomil jsem si to nedávno při sledování nedělních Otázek Václava Moravce, kde se guvernér ČNB Jiří Rusnok  vyjádřil, že žádná skutečná reforma penzí není u nás možná, protože lidé nemají důvěru ve stát.

Bylo to nezvykle tvrdé vyjádření od protřelého politika, ale bohužel pravdivé, přičemž  tento pocit nedůvěry se netýká jen penzijního systému.

Prapůvod tohoto obecného pocitu je asi historický, když jsme řadu století nebyli ve svém státě svými pány, nadávat na Rakousko bylo jaksi vlasteneckou povinností. Po dvaceti letech pokusu o demokratickou republiku jsme opět vládu nad svými věcmi na dlouhá desetiletí ztratili. No, a když jsme opět „sametově“ svobodu získali, uhnízdila se ve veřejném prostoru mantra, že máme chtít „stát co nejmenší“. I když pozitivně vzato šlo o to, aby nám státní byrokracie co nejméně mluvila do soukromých životů, důsledkem nebyla slabá byrokracie, ale slabý stát jako takový (se silnou byrokracií). Navíc, místo na Vídeň se teď v hospodách hojně nadává na Brusel.

To, že lidé nechodí ke svobodným a (při všech zjevných nedostatcích) demokratickým volbám, to, že nejsou ochotni pod patronací státu spořit na důchod,  je způsobeno vlastně hlubokou nedůvěrou ve stát. Přitom, stát není nějaký imaginární Olymp, kde si to bohové „pytlíkují“ podle svého bez ohledu na poddaný lid.  Stát tvoří jeho občané, stát jsme my. Pokud neakceptujeme ve všech svých důsledcích tento základní princip demokracie, pak se mnoho z místa nepohneme.

Značnou vinu na tomto stavu mají i sami politici, jejichž kompetentnost a pracovitost od listopadové revoluce postupně povážlivě klesá. I to však lze změnit v demokratickém státě  pouze volbami, pokud nepovažujeme za možný nějaký (Bůh nás chraň!) násilný scénář. Proto je důležité k volbám chodit, i když výběr není někdy extra exkluzivní. Ale takový je vlastně celý náš život, volba mezi větším a menším zlem, resp. více či méně přijatelným řešením. Vzdát to a nadávat v hospodě řešení není.

Stanislav Boloňský

kandidát za STAN s podporou KDU-ČSL a SNK ED