Za nedlouho nás čekají další letošní volby - do Senátu a do zastupitelstev krajů.

Krajské volby jsou považovány za volby druhého řádu, tedy menší důležitosti než do Sněmovny, což se tradičně projevuje ve slabší volební účasti.  Něco na tom je, ale lze s tím i částečně nesouhlasit. Rozhodně jsou pro náš každodenní život důležitější, než třeba volby do Evropského parlamentu, kde rozhodujeme o 21 českých mandátech z celkového počtu 720. Nedosahují ovšem naléhavosti zemských voleb ve východních zemích sousedního Německa, kde se o moc přetahuje extrémní pravice s extrémní levicí.

Volíme kvalitu každodenního života

Je fakt, že v případě voleb do zastupitelstva kraje neovlivníte základní politickou (ekonomickou, sociální, atd.) orientaci státu, ale „jen“ podmínky fungování našeho všedního života.

Kraj má ve své plné pravomoci stav a údržbu silnic II. a III. třídy, (téměř) veškeré  veřejné střední školství, do značné míry i zdravotnictví. Středočeský kraj vlastní všech pět krajských nemocnic, přičemž v kraji není žádná fakultní, tedy přímo řízená státem. Je pravda, že nejvíce využíváme služeb pražských nemocnic, ale někteří z nás i raději zvolí menší špitál,  v němž se neztratíte - např. na Kladně, v Benešově či Kolíně. Z vlastní zkušenosti vím, že některé krajské nemocnice jsou (z hlediska standardní medicíny) na vysoké úrovni. 

Kraj také, sice zprostředkovaně, zajišťuje existenci a provoz pobytových sociálně zdravotních zařízení, domovů pro seniory a lůžkových zařízení se zvláštním režimem. Kraj je také prakticky jediným podporovatelem, pokud nepočítám elitní zařízení přímo řízená ministerstvem kultury, kulturního a společenského života obcí. Výrazně podporuje i jejich sportovní aktivity všech věkových kategorií.  Zásadně pomáhá s ekonomickými podmínkami malých obcí do 2 tisíc obyvatel, např. tím, že dotuje provoz malých prodejen, které by jinak zanikly, či přidává peníze na drobné, ale důležité investice. V neposlední řadě má kraj ve svých rukou rozvoj a stav veřejné dopravy, a to jak autobusové, tak železniční. A to tedy i to, za kolik a v čem budeme jezdit. Má také řadu programů v oblasti životního prostředí – viz např. známé kotlíkové dotace.  Všechny tyto aktivity jsou samozřejmě vázané na objem finančních prostředků, které kraj získá ze státního rozpočtu v rámci tzv. RUD (rozpočtového určení daní). Ale i tak se může hospodaření kraje dosti lišit podle naturelu a schopností aktuální politické reprezentace.

Středočeský kraj, coby „bílá vrána“

Zákon o krajích svěřuje těmto samosprávným celkům i jednu mimořádnou pravomoc, a to zákonodárnou iniciativu. Krajské zastupitelstvo tedy může iniciovat přijetí zákona či jeho novelu. Je však překvapivé, že kraje této možnosti prakticky nevyužívají. V právě končícím volebním období se o to Středočeský kraj jednou pokusil, když navrhl proporční změnu RUD jednotlivých krajů. Důvod je jasný, náš kraj dostává peníze z daní podle počtu obyvatel v roce 2000, kdy zde žilo o 300 tisíc lidí méně. Měl by tedy inkasovat o několik miliard ročně více. Jak to celé dopadne ještě nevíme.  Spor se vede hlavně o to, zda změna bude tzv. rozpočtově neutrální, tedy že kraje dostanou stejný balík peněz jako dosud, jen podle jiného klíče, nebo stát některým znevýhodněným krajům do jejich rozpočtů přisype.

Volby nejsou „ruská ruleta“

Je zřejmé, že krajské programy volebních stran zleva i zprava se zásadně v prioritách neliší, protože se ani věcně lišit příliš nemohou. V rámci krajů se (až na neblahé výjimky) žádná vysoká politika nepěstuje. Je to samosprávný systém hodně podobný fungování měst a obcí a musí řešit i podobné problémy.  Jednotlivé strany a koalice se ale mohou odlišovat svým „tahem na branku“, svou aktivitou a kreativitou, demokratičností svého vládnutí a respektem k zájmům a názorům veřejnosti. V tom se ale vyznat, není vůbec jednoduché. Tyto kompetence volič neodhalí jen podle soupisu jmen ozdobených tituly vpředu i vzadu. Jádro pudla je vesměs někde jinde. Volič by měl zbystřit, pokud mezi kandidáty vidí „mnohoobročníky“, tedy kandidáty obtěžkané několika veřejnými funkcemi současně, které nemohou při nejlepší vůli kvalitně zvládat. Dobrým příkladem je např. kumulace funkce středočeského zastupitele a poslance evropského parlamentu, či velmi běžné spojení funkce starosty (většího, okresního) města s poslaneckým mandátem Sněmovny či Senátu, doplněné ještě o stranickou funkci.  V této křížovce ovšem vyluštit tajenku znamená pochopitelně hlubší znalost politického terénu, a tedy pro běžného voliče úkol obtížný. Žádné jednoduché řešení bohužel neexistuje, je nutné se v předstihu zajímat o detaily nabídky kandidátních listin. Rozhodně to není vhodné řešit až za plentou volební místnosti. To už je pak „ruská ruleta“.

Stanislav Boloňský